Queen of Thebes

16. února 2015 v 17:13 | Forceen

Title: Queen of Thebes
By: Forceen
jednodílná


Narovnala jsem se v zádech o trochu víc, sotva hrdina vstoupil a místo mého obvyklého úsměvu byl na obličeji kamenný výraz neprozrazující jakékoliv emoce. Ukazoval pouze nadřazenost. Bylo to ode mne možná kruté, ale budu raději, když ten hrdina odejde kvůli mé očividné povrchnosti, než kvůli tomu, že se mu nebudou zamlouvat úkoly. A pokud zemře, jako spousta jiných, oplakávat ho nebudu. Neznám ho, ani ho nechci znát. Protože bude jen další muž v mém životě, který se uchází o mou ruku, a buďto odejde nebo zemře. Nemá cenu ho jakkoli poznávat.
"No konečně, už jsem si myslel, že tam budu stát, dokud neotevřou brány Olympu všem smrtelníků," ušklíbl se vesele.
Neřekl to vůbec zle, naopak, bylo v tom dost vtipu. Neudržela jsem se a koutek mi cukl do úsměvu. Ihned jsem ale nasadila zpět svůj výraz. Koutkem oka jsem se koukla na otce. Jemu to vtipné očividně vůbec nepřišlo.
"Proč jsi zde, udatný hrdino?" přemohl se a znuděně se ho zeptal. Dělal to téměř každý týden už snad půl roku. Bylo to celé nudné.
"Jsem zde kvůli ruce vaší dcery. I když, radši bych ji celou, než pouze její ruku." Usmál se na mě a pak stočil pohled zpět k mému otci, který už začínal vzteky rudnout. Nemá rád vtipálky. Mně to ale vtipné připadalo. Vzdala jsem to a na obličeji se mi objevil úsměv. Jako jeden z mála ze všech těch nápadníků mi byl dost sympatický.
Zvedla jsem se z polštáře ležícího vedle otcova trůnu. "Smím znát tvé jméno, neznámý hrdino?"
Provedl úklonu hlavou na mou poctu a pak odpověděl. "Samozřejmě, má paní. Nesu jméno Kreón, po mém dědovi z otcovy strany."
"Těší mě, můj hrdino, Kreóne. Teď poklekni před dcerou Thalíe a Eneresma, poklekni před Ismérou, dědičkou Théb," odříkala jsem větu, kterou jsem říkala každý týden. Samozřejmě pokaždé bylo jiné jméno hrdiny.
Uctivě poklekl, jak jsem řekla a ihned se zase rychle zvedl.
"Tak, co moje úkoly?" usmál se, ale bylo vidět, že mu to zrovna příjemné nepřijde a tak mu úsměv ihned zmizel z tváře. Většina ostatních nápadníků byli arogantní blbci z dobrých rodin a mysleli, že to můžou zvládnout.
Mně úsměv z tváře také zmizel.
"K tomu se ještě dostaneme. Teď mi řekni, odkud pocházíš a z jaké jsi rodiny? A také mi pověz, proč si sem přišel." Další nezbytnost. Otec nejdříve chtěl, aby sem chodili pouze urození muži, ale urození muži se moc bojí o svou drahocennou hlavu, než aby zkusili získat mě a tím pádem i Théby.
"Jsem z rybářské rodiny," začal a já se koukla na otce, který už nebyl pouze rudý kvůli tomu, že si z něj Kreón utahuje, ale také kvůli tomu, že to je pouze rybář, ale neřekl nic. "Pocházím z jednoho malého pobřežního městečka, daleko od Théb." Jazykem si navlhčil rty a povídal dál. "A jsem tady, protože jsem se doslechl o překrásné princezně z Théb, kterou může dostat pouze muž, který splní tři těžké úkoly a že zatím všichni selhali. Myslel jsem si, že bych to mohl zkusit." Pokrčil rameny a já viděla, že jeho sebevědomí není tak velké, jak předstíral. Bylo vidět, že se bojí, ale každý se bál. Ale také jsem viděla, jak mu oči kmitají po místnosti, každého si všímají a zkoumají ho, a jak si to všechno pečlivě ukládá do paměti. Kdyby jeho rodina byla bohatá, rozhodně by to byl jeden z velkých řeckých učenců.
Otec na něj znuděně pohlédl. "Dobře, dobře, dobře. Víc nepotřebuju slyšet. Isméro." Podíval se na mě a to bylo znamení, že mohu jít. Udělala jsem menší pukrle a odešla vchodem schovaným za trůnem. Ještě ve dveřích jsem se ale ohlédla na nadějného hrdinu, na hrdinu, který by nemusel skončit tak, jako ostatní. A on se díval na mě. Tento hrdina byl jiný než ostatní, cítila jsem to. Zatímco jsem mířila do svých komnat, přemítala jsem, jak to, že může být tak jiný. Není arogantní jako ostatní a není ani pokorný jako jiní poddaní. Všichni muži, kteří stali přede mnou a otcem se snažili mluvit především s otcem a na mě se koukali jako na přítěž. Ale on ne.
Rozhodla jsem se mu zachránit život. Musím mu to vymluvit. Možná nevím, jaké jsou ty úkoly, ale můžu ho přimět odejít.
Vešla jsem tedy do mých komnat a zavřela za sebou dveře, aby stráže viděly, jak jsem šla dovnitř, ale v pokoji jsem ihned zamířila k mé tajné chodbě. Opatrně a potichu jsem ji otevřela, vlezla dovnitř a zavřela za sebou. Chodba se ponořila do tmy, ale já světlo nepotřebovala, i když mě tma celkem děsila.
Chodba měla konec na zahradě. Vyšla jsem zpoza růžového keře a počkala, až bude vycházet Kreón. Věděla jsem, že když mě spatří, zamíří ke mně. Tedy, aspoň jsem v to doufala.
Po několika minutách vskutku vyšel ven a začal se procházet po zahradě, pískal si u toho. Pak si mě všimnul a pískat si přestal.
"Má paní," uklonil se mi, "nechcete se projít?" Nabídl mi rámě a já ho bez jediného slova přijala. Notnou chvíli jsme šli v tichu, byla slyšet jen tráva křupající nám pod nohama a vzdálený zvuk fontány.
On nakonec promluvil první. "Prý nevíte nic o úkolech," nadhodil.
"Ne, to opravdu nevím. A ani nechci vědět. Nechci vědět, kam můj otec posílá odvážně muže na smrt." Podívala jsem se na něj. Byl jen o pár centimetrů vyšší než já, ale měl stejně opálenou pokožku a stejné, tmavé ebenové vlasy. Mohli jsme vypadat jako bratr a sestra, až na to, že zatímco já měla všechny rysy v obličeji jemné, on je měl ostře řezané a další rozdíl byly oči. Měl krásné, kaštanové oválné oči zatímco já měla oči v barvě smaragdu. Celkově byl velmi pohledný.
Přikývl, nic neříkal. Nejspíše čekal, až promluvím já, ale já také dál mlčela. Procházeli jsme zahradou a došli jsme až k fontáně, kde znovu prolomil ticho.
"Tak už mi řeknete, proč jste na mě čekala, nebo vám musím dát písemnou prosbu?"
Tón jeho hlasu jsem ignorovala. Očividně nebyl zvyklý, že by ženy jeho kouzlu odolávaly. Možná jsem neodolávala tak moc, jak jsem chtěla, ale bylo to dost, aby ho to znejistělo.
Ještě chvíli jsem nic neříkala a odpojila jsem se od něj a obcházela malou fontánu.
"Musíte odjet," pohlédla jsem na něj tvrdě. "Nechci, abyste zemřel. Nechci, aby kdokoliv další zemřel."
Usmál se na mě. "Nebojte, já nezemřu, má paní."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, vy to nechápete. Musíte odjet. Nikomu se nepodařilo projít první úkol. Otec mi to říkal. Říkal, že si za svou smrt můžou sami, když neposlouchali jeho rady. Ale mě je jedno přes jaký úkol se jim nepodařilo projít. Nikdo další nebude umírat, nikdo. I kdyby to mělo znamenat, že vás dám zavřít. Nebo odvézt jako otroka na západ."
On zavrtěl hlavou. "Víte, má paní, já to ale zvládnu."
"Jak si můžete být tak jist, mladý hrdino?" pohlédla jsem na něj se smutkem v očích. Měl větší šanci než ostatní, to jsem mu viděla v očích. Ale měl tak velkou šanci, aby přežil?
"Něco vám řeknu má paní. Ty úkoly nejsou tak těžké, jak se zdá. Když víte, jak na to, nemůžete prohrát."
"Jak si můžete být tak jistý, když se to nikomu jinému před vámi nepodařilo?" Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na svůj chvějící se odraz do vody ve fontáně. Vážně jsem stála za to zemřít? Stály za to Théby? Théby ano. Ale já, já ne.
"Kdybyste věděla, jaké jsou úkoly, věděla byste, který muž by je mohl všechny splnit. Ale něco vám řeknu, něco o těch úkolech. Ten muž musí být chytrý, odvážný… a hlavně vás musí milovat."
Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Milovat? Otec po mně chce, abych milovala? Tak proč neustále vidím mrtvoly mužů, které bych měla milovat? Jak pak mohu milovat?"
"Má paní, neztrácejte naději. Uvidíte. První dva úkoly jsou jednoduché. Ten poslední, to je oříšek. Ale pokud máte víru, vše jde lépe."
"Ty bys byl schopný prodat mi můj vlastní palác, že?" zeptala jsem se možná trochu neomaleně. Ale s jeho řečí, gestikulací a způsobem, jakým mluvil… Dokázal by Diovi vnutit za manželku stéblo trávy.
Začal se smát. "Ano, můj otec často něco takového říkal. Ale dnes tu nejsem kvůli prodeji tvého paláce. Dnes tu jsem, abyste ve mně věřila." A v tu chvíli mě přesvědčil. V tu chvíli jsem věděla, že pokud někdo má šanci udělat ty tři úkoly, byl to on. On a nikdo jiný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama