Void I.

10. září 2015 v 20:29 | Forceen |  Stories

Title: Void
By: Forceen
jednodílná (part I.)




"Ahoj," usmála se, když vcházela do místnosti. "Proč je tu tak temno?" zamračila se pak a rozhlédla se kolem. Zastavila se ve dveřích a opřela se o futra.
Stiles vzhlédl, na chvíli vypadal otráveně, ale výraz se ve chvilce, kdy jí spatřil, změnil v úsměv. "Copak mě neobejmeš?"
Sophia se ušklíbla, ale pohnula se z místa a roztáhla ruce, když se zvedl i on a natočil se k ní, aby ji objal. Obmotala mu ruce kolem těla a zabořila mu hlavu do ramene. Pak se zase odtáhla. "Tak co, stačí?"
Usmál se a svezl se zpět do křesla.
"Proč tu máš zataženo?" zeptala se znovu, akorát jinak. Očima přelétla zatažená okna, která propouštěla minimálně světla. "A co tu tak… smrdí?"
Stiles se rozčarovaně rozhlédl a znovu se zvedl. "Smrdí…? To musí být chloroform." Sáhl do kapsy a zadíval se na kapesníček, který z ní vytáhl.
"Stilesi?" podívala se na něj podezřívavě, "proč tu máš chloroform?"
Chvíli na ni koukal, štěněčím, nechápavým pohledem, ale ten se vzápětí rozplynul a nahradil ho krutý úšklebek a temno v očích. "Asi proto, že nejsem Stiles."
Sophia se otočila, ale Stiles ji chňapl a přitáhl si ji blíž k sobě. Snažila se ho rukou, kterou jí nesvíral odstrčit a kopnout ho do nohy, ale držel ji pevně u sebe. Přitiskl jí kapesníček napuštěný chloroformem k ústům a nosu.
"A tma je tu, aby nikdo nevěděl, že jsme tu byli," usmál se na ni. Připadalo jí to jako milý, smutný úsměv, ale pomalu se propadávala do bezvědomí.
I když už mu ležela v náručí úplně uvolněná, kapesníček jí nechal ještě chvíli u obličeje, aby si ujistil, že to jen nehraje. "Promiň, sladká Sophie," políbil ji do vlasů, téměř láskyplně.

***

Stiles rázoval přes místnost. "Už tu měla být." Začal si nervózně kousat nehty a každých pár vteřin kontroloval svůj telefon.
Scott se na něj trpělivě podíval. "Já vím." Položil si obličej do dlaní. Sophia byla vždycky dochvilná, tak kde je teď?
Najednou se Stiles zastavil a zíral ke stěně. Scott se na něj podíval, protože byl Stiles nezvykle tichý. "Stilesi, co -" začal, mluvit, ale Stiles ho neposlouchal. Vrhl se k místu, kam se díval a klekl si. Scott neviděl, co tam dělá, ale když se otočil, Stiles měl ve tváři výraz čirého zděšení.
"Stilesi? Co se stalo?" zeptal se a zvedl se z postele, kde seděl.
Stiles se na něj podíval, pak se podíval na svou dlaň a natáhl ji k němu. Byl tam náramek, měděné barvy spletený do copánku s přívěskem ve tvaru S.
Stiles i Scott se na náramek dívali, načež ho Stiles stiskl v dlani. "Ona už tu byla," zachraptěl a svezl se na židli, která byla poblíž. Složil hlavu do dlaní a začal povídat. "Ona přišla dřív. A on tu byl. Nogitsune. Jenže ona nevěděla, že jsme se oddělili. Musela si myslet, že jsem to já. A on - on jí vzal."
Začal zrychleně dýchat a bezmocně rozhodil rukama. "Mu-musíme ji najít, Scotte. Neztratím ji. Ne kvůli němu. Nikdy. On - co když jí ublíží, Scotte? Bože," bezmocně si projel rukama vlasy. "Musíme ji najít."
Scott přikývl. "Zavolám ostatním" zvedl se a odešel pryč ze Stilesova pokoje, ab mohl zavolat ostatním, že Sophii unesl Temný Stiles.
Stiles na židli nacpal i nohy a objal si je. Nevěděl, co dělat. Nevinná Sophia. Neměla s tím nic společného. Snažil se ji od toho držet dál. Proto nevěděla, že tu teď jsou dva Stilesové. Proto sem vkročila beze strachu, že by si jí mohlo něco stát.
Najednou mu začala vibrovat kapsa. Bleskově vyskočil a vytáhl z ní mobil. Zpráva. Odemkl telefon a - počkat, zpráva od ní. Od Sophie. Otevřel zprávu a začala se načítat fotografie. Trvalo to několik bolestivých sekund, než byla k dispozici celá.
Vyděšeně ustoupil několik kroků dozadu. Fotografie byla tmavá, ale to hlavní bylo vidět. Sophia byla přivázaná ke sloupu, ruce vzadu, pravděpodobně svázané, roubík v puse. Nevypadalo to, že by byla při vědomí, když byl obrázek pořízený.
Ruku si dal přes ústa. "Sco-Scotte," přejel očima na svého nejlepšího přítele. Slyšel, jak Scott ukončil hovor a vběhl dovnitř.
"Co se děje?" Podíval se na fotografii a bezděčně zalapal po dechu.
"Sophia-"
"Jo. To je ona. Doopravdy ji má. Musíme ji najít. Něco - něco jí udělá. Mu-musíme ji najít, než jí… bože, než jí něco udělá. Scotte, bože, musíme ji - ji najít," začal zoufale mluvit a prosit.
"Neboj, Stilesi, my ji najdeme. Nic se jí nestane. Pojď," popostrčil Stilese ze dveří a sám ho následoval. Museli ji najít. Ale ani Scott sám si nebyl jistý, jestli ji najdou včas. Liška je vždycky přechytračila, nemyslel si, že by to tentokrát bylo jinak. Je těžké přelstít podvodníka.

***

Sophia otevřela oči a zaúpěla. Zavrtěla hlavou, protože se jí úpění zdálo moc tlumené. Podívala se kolem sebe, ale byla docela tma, skoro nic neviděla, jen obrysy. Pak jí došlo, že má v puse nacpaný kus látky. Roubík. Proč má v puse roubík? Začala sebou škubat, ale nešlo to. Podívala se na své tělo a zjistila, že je přivázaná ke sloupu za ní. Cítila, jak se jí zařezává provaz do zápěstí, když s nimi moc hýbe. Jediné, co neměla svázané, byly nohy. Ale to jí stejně bylo k ničemu.
Vpravo od sebe něco zaslechla a vyděšeně se tam otočila. Přestala sebou házet a snažila se zpomalit svůj dech. Viděla, jak se něco hýbe. Nebo spíš někdo.
Ten někdo vystoupil ze stínů a usmál se. Ale ne normálním, milým nebo veselým způsobem. Spíše způsobem, kterým bylo jasný, že si tuhle situaci užívá.
"Sophie. Ahoj." Pozdravil ji a jednou ji obešel kolem dokola.
Co tu dělá Stiles? Pro tu je? Proč se takhle tváří? Všechny ty otázky jí běhaly v hlavě a ona na ně nedokázala odpověď. Snažila se něco říct, ale roubík v puse jí to nedovolil.
"Vsadím se, že máš spoustu otázek," chodil dál a dál kolem ní, občas se zastavil a podíval se na ni. "Třeba proč se tvůj milovaný Stiles na tebe teď jen kouká a nic nedělá."
Začalo jí to pomalu všechno docházet. Nogitsune. Snažila se odpověď říct, ale vyšlo jen nesouvislé zamumlání utlumené roubíkem.
"Něco už sis asi domyslela. Třeba to, že nejsem Stiles. Stiles je momentálně se svými kamarádíčky a pravděpodobně se vyděšeně krčí v koutě. Poslal jsem mu totiž tvojí fotku. Jaké tu máš pohodlí, víš?" usmál se a chvíli na ni jen koukal, než začal znovu mluvit. "Víš, on už mě dokázal vyhnat ze svého těla, ale už jsem byl natolik silný, abych si mohl nechat tuhle podobu." Prohlédl si své tělo, jako kdyby to byla trofej a pokračoval v mluvení.
"Tví přátelé se o tebe tolik bojí, maličká Sophie." Odmlčel se a chvíli sledoval její uplakanou tvář. Ona sama si nevšimla, že by začala brečet. "Především Stiles," rozpovídal se pak a s krutým uspokojením sledoval, jak sebou při zmínce toho jména trhla. "ohromně se o tebe bojí." Udělal kolem ní další kolečko, než znovu začal mluvit. "Víš, vlastně je to docela vtipné. Nikdy si neuvědomoval, jak úžasná si. Jak moc… tě má rád, dokud nebylo moc pozdě." Sedl si vedle ní na bobek a naklonil se k jejímu uchu. "Teď si moje," zašeptal.
Zavřela oči a potlačila vzlyk. Sklonila hlavu a snažila se zklidnit dech.
Stilesovo tělo se zvedlo a jeho rty naznačily úšklebek, který se tam objevoval poslední dobou často. "Pro ne už je pozdě. Jsi moje. Ani tvůj princ na bílém koni tě nedokáže zachránit." Znovu kolem ní začal obcházet a nic neříkal, chodil dokola, občas změnil směr.
To není Stiles. To není Stiles, snažila se sama sebe přesvědčit. Tedy, ona to věděla, jenže když před sebou vidíte někoho, koho tak dobře znáte, nejde se přesvědčit lehce. Váš mozek to neustále zpochybňuje.
"Víš… neunesl jsem tě jen kvůli páce proti tvým přátelům." Pokrčil rameny a Sophia věděla, že kdyby na sebe byl ještě trochu pyšnější, poklepal by sám sebe po rameni. "Jistě, je to velká výhoda toho, že jsi tady, ale to není jen to." Odmlčel se a ona mohla přísahat, že se na ni díval s láskou. "Prý neexistuje osud," dřepl si k ní a koukla jí přímo do očí, "ale já si nemyslím. Možná neřídí náš každý krok, ale něco tu být musí. Když tě tu vidím… kdysi tu byla dívka… no, mohla bys říct, že jsem ji miloval. Svým vlastním způsobem. Prý nejsem schopen lásky. Ale pro ni, pro ni ano. A ona… vypadala přesně - jako - ty." Poslední slova odsekával a dodal jim tak na důrazu. Sophia vyděšeně vyvalila oči a chtěla něco říct, ale roubík v puse jí to neumožňoval. Zavrtěla sebou a zatřásla rukama za zády, jako kdyby se pouta, která jí držela zápěstí u sebe za sloupem, mohla rozmotat během pár posledních minut sama od sebe.
"Něco nás řídit musí. Spousty let jsem se toulal v různých krajinách, ale teď když se probudím ve Stilesovi, první, co vidím, jsi ty. Takže… osud tam je. A dovedl mě k tobě."
Temný Stiles se zvedl z podřepu a znovu kolem ní začal chodit. "Naučila mě mnoho hádanek," povídal dál, a když se před ní zase zastavil, sklonil se k ní a sáhl jí za hlavu. Cítila, jak roubík povolil a ona se zhluboka nadechla. Měla pocit, že když dýchala jenom nosem, nedokázala do sebe vpravit ani půlku množství vzduchu, které by mohla vdechnout ústy.
"Kdy dveře nejsou dveřmi?" zašeptal, když se zvedal od ní.
"Když neplní svůj účel. Když jsou pootevřené," zašeptala v odpověď. Vlastní hlas jí překvapil. Myslela si, že není schopná vydat ze sebe jediné slovo.
"Správně. Co se zvětšuje, když ubíráš, a zmenšuje, když přidáváš?"
"Díra," odpověděla znovu. Hádanky. Jako malá je milovala. Se Stilesem si jich říkali tolik…
"Opět správně… Všichni to mají, ale nikdo to nemůže ztratit. Co to je?"
Sophia se odmlčela. Skoro se třásla strachy. "Stín. Je to stín," zašeptala v odpověď.
"Zase správně. Sophie, co se poruší, pokud to nedržíš?"
"Slib. Poruším slib, když ho nedržím." Nohy přitiskla co nejblíže k tělu a sklopila hlavu, aby se nemusela dívat na Nogitsune, která kolem ní kroužila jako predátor kolem své kořisti.
"Co má zuby, ale nekouše to?" ozval se tichý, ale ostrý hlas znovu.
"Hřeben. Nebo zip," zašeptala Sophie odpověď do svých stehen, ale Nogitsune ji slyšela.
"Co má hrdlo, ale už ne hlavu, Sophie? Co má hrdlo… ale už ne hlavu?"
"Láhev." Zašeptala to vyčerpaně, jako kdyby jí odpověď fyzicky vyčerpala. Jenže ona byla vyčerpaná psychicky. Věděla, že každou chvílí se může složit. Každou chvíli může dostat panický záchvat. Zadržela vzlyk a zvedl hlavu, aby se pořádně nadechla.
"Správně, Sophie. Správně. Máme dost času a hádanek znám spoustu. Co chutná lépe, než to voní?"
"Jazyk," zalkla se na další odpovědi a znovu schovala hlavu.
"Co můžeš chytit, ale nemůžeš to hodit?"
"Nemoc" zachraptěla a vzlykla.
Proč hraje tu jeho blbou hru? Proč mu odpovídá? Proč tohle dělá? "Proč tohle děláš?" zeptala se nakonec. Zvedla hlavu a koukla se mu do očí. Stilesovi. Nogitsune.
"Proč… už jsem ti řekl, proč. Ta dívka doopravdy vypadala jak ty. A já ji doopravdy miloval. Občas mě dokážou ovlivnit hostitelovy emoce… Stejné oči, hnědé, které směrem dovnitř přecházejí do zelena. Měděné vlasy, jen je měla jinak sestřihané. Malý nos a velká ústa. A byla chytrá. Znala odpověď na každou hádanku." Odmlčel se a zavrtěl hlavou. "A jestli se nepletu, ty taky. Zatím si odpověděla na každou z nich. Jak jsem říkal, jsi má."
Sophie zavrtěla hlavou a sevřela rty. Už přestala plakat. Musela přestat. Musí být statečná. Její přátelé ji zachrání.
"Co ti patří, ale ostatní to používají víc než ty?" ozval se znovu, s další hádankou.
Sophia semkla rty pevně k sobě, odhodlaná, že už nic neřekne.
"Ta je lehká Sophie. Vsadím se, že znáš odpověď. Ale znám i další hádanky. Co je lehké jako pírko, ale i přesto to nikdo neudrží déle než několik minut?"
Sophia dále mlčela, s odpovědí, která jí křičela v hlavě. Všechno to věděla. Nebylo to těžké. Některé znala, na některé přišla. Ale nebude dál hrát jeho hru. Ne podle jeho pravidel.
"Tik tak, možná bys měla odpovědět. Běží ti čas. Víš, ta dívka, která ti byla tak podobná, ona nemilovala jen jeho. Milovala i mne. Milovala chaos. Tedy ne ze začátku. Ale naučila se ho milovat. A pak se v něm vyžívala. Byla moje. Než mi ji vzali. Pak jsem vzal něco já jim. Tedy… ne něco. Všechno. A tentokrát je to to samé. Snaží se mi tě vzít. Ale nevezmou. Buď tě budu mít já, nebo oni nebudou mít nic. Nebo oboje," usmál se nadšeně, zatímco ona ho vyděšeně sledovala. Nevěděla, že byl Stilesův obličej schopný nabrat takový úsměv, nadšený, ale i přesto plný hrozby a krutosti.
"Takže…" pokračoval, "abych tě přesvědčil, můžu jednoho po druhém ty tvé malé kamarádíčky zabíjet. Mí - ne úplně mí, ale co - malí démoni, Oni, se o ně postarají. Co říkáš?" tvrdě se na ni zadíval, ale ona se rozhodla neuhnout pohledem. Jazykem si přejel rty. "Nebojácná. Jako ona. To rád vidím. Řeknu ti pravidla: ty budeš hádat, budeš odpovídat na mé hádanky a nic se jim nestane. Ani tvému úžasnému Stilesovi, který tě přehlížel, dokud jsi nebyla pryč, ani tvému kamarádíčkovi Scottovi, který si myslí, že všechno spraví, ani tvé uječené kamarádce, které bych nejradši vyrval hlasivky z krku. Ani těm dalším, těm dvojčatům, tomu dalšímu vlkodlakovi s kudrnatými vlasy, ani tomu rádoby děsivému vlkodlakovi, ani té malé banshee. Zapomněl jsem na někoho? Možná. Asi. Pravděpodobně. Všichni vypadáte stejně, vy človíčci. Takže, to jsou pravidla. Co bys řekla tomu, že se pustíme znovu do těch hádanek?"
Nogitsune, lstivý duch, temná liška, která měla Stilesovu podobu, ale už ne jeho velké srdce, se posadila vedle ní a vesele koukala před sebe. "Co ti patří, ale ostatní to používají víc než ty?" zašeptal Stiles zlověstně, ale stále s tím děsivým a veselým úsměvem na tváři.
"Jm-jméno," odpověděla po pár sekundách Sophie. V těch pár vteřinách byla její vzdorovitost. Nechtěla odpovídat. Ale nechtěla své přátelé zranit ani zradit. A zároveň jim kupovala čas… jenže kolik dalších hádanek dokáže zodpovědět? Dvě? Osm? Padesát?
"No vidíš, říkal jsem, že je lehká," zanotoval Stiles. "Co je lehké jako pírko, ale i přesto to nikdo neudrží déle než několik minut?"
Tuhle už jí položil, před chvílí. Odpověď nebyla nijak těžká.
"Nevím." Zalkla se a slovo nebylo skoro vůbec slyšet. Srdce jí bilo jako šílené. Dokáže Nogitsune slyšet tep, dokáže podle toho zjistit, jestli lže? Slyšet její srdce pravděpodobně nebylo nijak těžké, bilo jako na poplach. Strachy z téhle situace. Strachy ze Stilese. Strachy ze lhaní.
"Prosím?" ozvala se Nogitsune výhružně a podívala se na ni. Sophia uhnula pohledem.
"Co je lehké jako pírko, ale i přesto to nikdo neudrží déle než několik minut? Sophie, co je lehké jako pírko, ale i tak to nikdo neudrží déle než několik minut? Sophie?" opakoval hádanku a její jménu furt dokola.
"Já - já nevím," řekla už více hlasitě, ale roztřesenost svého hlasu skrýt nedokázala.
"Sophie. Co je lehké jako pírko, ale i přesto to nikdo neudrží déle než několik minut? Sophie, Sophie."
"Dech," vymáčkla ze sebe, mezi vzlyky. Brečela. Cítila, jak se jí stahují plíce a nemá dostatek vzduchu. Záchvat. Panický? Asi. Nikdy panický záchvat neměla. "Dech, je to dech, je to dech, je to dech, JE TO DECH!" začala opakovat a následně ječet. "Dech," zašeptala, "je to dech." Bylo vidět, jak se nepřítomně houpá v tom malém množství prostoru, které má k dispozici. "Dech," zopakovala ještě jednou svou odpověď.
Nogitsune si ji se zájmem prohlížela. "Chaos. Už ho cítíš? Je v tvé hlavě. Já ho cítím. Víš, lišky mají rády chaos, byť se to nezdá, i ta tvoje kamarádka má ráda chaos, ta tvoje lišší kamarádka. Je to ještě neví." Pokrčila rameny. "Už ti tví kamarádíčkové řekli, že žiju z chaosu a bolesti. Už mám chaos, teď ta bolest," přiklekla si k ní Nogitsune a dotkla se jí. "Vezmu ti všechnu tu bolest, a bude moje. Uleví se ti. A budeš moje."
Sophia začala ječet a snažila se dostat ze Stilesovo dosahu, ale nešlo to. Byla přivázaná. Nemohla pryč. Ale to, co následovalo, nebolelo. Naopak. Odlehčilo jí to. Nogitsune jí kradla její bolest. A jí to nevadilo. Měla klid v duši. Ale chaos v mozku. Většinu jejího chování během posledních pár minut řídily nesourodé myšlenky, chemické reakce v mozku, které nedokázala ovládat. Nogitsune chtěla chaos. Tak tady je, tady přichází ten chaos. A i když jí ubírala na bolesti, zároveň, jako kdyby se jí čím dál tím více motaly myšlenky. Cítí chaos a podporuje ho. Nebo chaos cítí Nogitsune a čerpá z ní sílu.
Transformátor Nogitsune, napadlo jí a chtěla se jí smát. Vtipná představa. Ha ha ha. Ne, to není vtipné, připomněla si najednou, jako kdyby jí někdo kopl do mozku a na chvíli jí tím utřídil myšlenky.
Stočila se ještě do těsnějšího klubíčka, než byla a než to bylo vlastně pohodlné a snažila se udržet svou příčetnost. Doslova si představila, jak má v hlavě zaražený kůl a jak má svou příčetnost na vodítku a jak ji k tomu kůlu přivazuje. Není třeba taková představa šílená? Možná je. To je jedno. Pokud jí šílenost zachová příčetnou, proč ne.
Nogitsune se odtáhla. "Znáš nějakou hádanku?" zeptala se najednou.
Sophia rezolutně zavrtěla hlavou, ale pak se zasekla. "Možná."
"Možná?"
"Možná," přikývla a zírala na místo. Věděla, že má své myšlenky zase pod kontrolou.
"Sophie. Malá, sladká Sophie. Hádanky tě nezajímají. Co tě zajímá? Dovolím ti pár otázek, místo hádanek. Jestli jsou ale pravdivé, to už si budeš muset promyslet sama. Co ty na to? Ona byla chytrá. Přišla by na to. Si chytrá i ty?" všechna ta slova říkal pomalu, rozvážně, s naprostým klidem. Byl si sám sebou jistý.
"Řekl jsi," nadechla se, "že tě ovlivňují někdy hostitelovy emoce. Ovlivnily tě ty Stilesovy?"
"Možná. Nejsem si jistý. Ptáš se na sebe." Usadil se naproti ní a koukal jí přímo do očí. "vypadala stejně jako ty. Jestli to je Stilesem nebo tím před tím, nevím. Pravda, nebo lež?" dodal na konec, aby ji rozhodil.
"Pravda," zamumlala. To, že si vlastně není jistá, neříkala. Kup si čas. Kup jim čas. Mluv s ním. Racionální část mozku zase získala plnou kontrolu. Sophia si mohla gratulovat. Na co se ptát dál? Na něco se musí zeptat. Na něco… "Jak se jmenovala?"
Stiles se napřímil, jako kdyby narazila na nepříjemné téma. V duchu se trochu zaradovala, pak se ale lekla. Pokud to je moc nepříjemné, jak moc Nogitsune bude nakrknutá? Donutí jí zaplatit? Za blbou otázku? Možná. Asi. Proč ne.
"Anna. Jmenovala se Anna," odpověděl Stiles a zíral na ni svýma temnýma očima.
"Lež," zamumlala po chvíli ticha Sophia. "Chci pravdu."
"Jsi chytrá. Chytrá jako ona. Chytrá jako liška. Proto mě prý měla ráda. Vixen se jmenovala. Víš, co to znamená v překladu? 'Jako liška' nebo 'liščí.' Řekni mi, pokud neexistuje osud, proč se dějí náhody?"
"Protože náhody jsou náhodné?" odpověděla ironicky, než si dokázala pomoct a držet pusu. Ne ne ne. Nesmí takhle mluvit.
" 'Náhody jsou náhodné.' Jasně." Ironicky se usmál. "To vlastně není špatné odpověď. Vyhýbavá, to ano. Trochu hloupá? Jistě. Ale ne úplně špatná. To se ti musí nechat."
Sophia o tom takhle nepřemýšlela. Řekla první, co měla na jazyku, nepovažovala to ani za hloupou, ani za chytrou odpověď. Považovala to jako neutrální odpověď. Spíš už ten tón byl jiný. Vysmívala se tu temnému duchovi. Možná ještě nebyla úplně v pořádku z toho chvilkového záchvatu šílenství a paniky. Radši už dál nic neříkala.
Po dlouhé chvíli ticha, které mezi nimi panovalo, se nakonec Stiles ozval. "Promiň, ale musím tě tu nechat samotnou. Musím si něco vyřídit." Vyšel z místnosti a Sophii se strachy skoro zastavilo srdce. Jde si pro někoho z nich?
Jde si pro někoho dalšího?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama