Void II.

10. září 2015 v 20:30 | Forceen |  Stories

Title: Void
By: Forceen
jednodílná (part II.)




Jde si pro někoho dalšího?

***

Všichni, kteří momentálně měli čas a chtěli pomoct, se sešli v Derekově bytě. Nebo spíš skladišti. Stiles tomu s nadšením říkal doupě, protože Derek byl vlkodlak a 'vlčí doupě' byla super věc, kterou ho mohl popichovat. Tam všichni seděli a postávali, téměř všichni potichu. Neměli ponětí, kde se Sophia nachází. Z fotografie, kterou Nogitsune poslal Stilesovi se nic vyčíst nedalo, snad až na to, že tam je tma. Ale vzhledem k tomu, že byla zima a zároveň osm večer, to nebylo nic překvapivého. Pokud by se v doupěti nesvítilo, taky by tam byla tma.
"Někde ale začít musíme," ozvala se Kira po pár minutách ticha, kdy většina lidí a nadpřirozených bytostí, které se tam nacházely, jen bezmocně zírala na mapu města. V tu chvíli se strhla vášnivá konverzace.
Stiles stál opodál, koukal na podlahu. Myslel si, že ať už by kdykoliv unesli kohokoliv, přežil by to. Jendou mu unesli tátu a to přežil jen s panickým záchvatem. Tentokrát se ale cítil snad ještě hůř. Je to jeho chyba. Měl jí říct, že Nogitsune je z něj pryč a že vypadá stejně jako on. Měl jí říct, aby si dala pozor. Kdyby jí to řekl… Ha, už to tu je. Jeho mozek hraje hru na 'Kdyby…'
Sevřel si hlavu v dlaních. Kde je? Kde jen může být? Kde ji může schovávat? Vypadalo to jak sklep. Sklep Eichenova domu, toho blázince, kde strávil pár dní a nocí? Ne. Ne, tak to na té fotce nevypadalo. Sklep ve škole? Možná. Ale spíš ne. Vypadalo to tam uzavřeněji, než školní sklep. Ale co on ví, třeba Nogitsune schválně vybrala nějaké takhle dobře přístupné místo, aby si oni poté mohli mlátit hlavu o zeď s tím, proč ji nenašli dříve, když odpověď byla tak blízko, když se stačilo ještě maličko natáhnout.
Ozval se zvuk otevírajících se dveří, posouvání velkých kovových vrat do strany, jak někdo chtěl dovnitř. Všichni se tím směrem podívali, i Stiles. A i Stilesův obličej nabral stejný překvapený a znechucený výraz, jako výrazy všech ostatních.
Ve dveřích stál on sám. Tedy, skoro on sám. Ten člověk tam vypadal stejně jako on, jen z něj vyzařovala temná aura. Měl o něco temnější oči a vychytralý, lstivý výraz. Nogitsune.
"Dobrý večer vespolek. Ruším při doučování?" Namyšlený úšklebek, který normální Stiles snad nikdy nepoužil, se zformoval na bledých lících jeho temného já.
"Kde je?" zeptal se Stiles roztřeseně. "Řekni mi, kde je, nebo přísahám Bohu…"
"Že co? Že mě zabiješ? Prosím tě, Stilesi, myslel jsem, že přes tuhle 'zabiju tě' věc, jsme se už přenesli." Další namyšlený úšklebek, tentokrát jeho směrem. Bylo zvláštní dívat se na sebe samého. Stiles už viděl dost zvláštních věcí. Různé nadpřirozené věci - svítící oči, drápy místo nehtů na rukách jeho nejlepšího přítele, tesáky místo zubů majitele vlčího doupěte, liščí auru kolem těla Scottovy přítelkyně… ale dívat se na sebe, když to není v zrcadle, stále byla jedna z těch nejdivnějších věcí. Trochu ho to fascinovalo. Jistě, nenáviděl ho, toho temného Stilese, chtěl ho zabít, chtěl, aby už ho nikdy neviděl… ale i tak to bylo fascinující. Sledovat sám sebe dělat něco, co byste vy sami jinak neudělali.
Koutkem oka zahlédl, jak se část jejich skupinky proměnila ve vlkodlaky. Drápy, tesáky, rudě a modře zářící oči, větší svalová hmota. Rozběhli se proti nepříteli, ale když byli jen pár metrů od Nogitsune, zformovali se ze stínů Oni, démoni, které by jinak ovládala liška, která je povolala, kitsune by je měla po svém boku a snažila by se s nimi porazit Nogitsune. Nogitsune si ale tyhle démony, kteří jí jinak byli na obtíž, podmanila. Teď už sloužili jí. Vlkodlačí skupinka se snažila zastavit se. Oni byli velmi mocní a vlastně porazitelní. Uměli si vtvořit zbraň ze stínů, zbraně, které uměly mrzačit a zabíjet, ale pokud jste je rozbili, nezáleželo na tom.
Nogitsune mlaskla. "No tak. Já přišel pomoct. Vy chcete Sophii. Já chci Sophii. Zjistíme, kdo je rychlejší - najdete ji rychleji, než se jí já dostanu do hlavy? Nemyslím si. Ale pokud ano, je vaše." Temný a ponurý úšklebek, který následoval, téměř všem vzal slova z úst. Byla to zvláštní kombinace strachu, úzkosti a potěšení, které cítili.
"Co utíká, ale nikdy se to neunaví?" ozvala se Nogitsune posměšně a popošla dopředu, s jejími ninja bodyguardy po stranách. Otočila se na Stilese. "Stilesi. Co utíká, ale nikdy se to neunaví? Sophia by to věděla. Měla ráda hádanky, že ano Stilesi?"
Nikomu neutekl ten minulý čas.
Co když už je mrtvá?
Nemůže být. Nesmí.
"Nech ji být. Vezmi si mě, místo ní, to je fér, ne?" ozval se prosebně Stiles.
"Stilesi," řekl Scott varovně, ale Stiles ho umlčel mávnutím ruky.
"Nech ji jít a já půjdu s tebou."
"Ale Stilesi," zavrtěla Nogitsune hlavou, jako kdyby smutně, "vždyť já už tě mám." Ukázala na své tělo, které snad do puntíku kopírovalo to Stilesovo.
"Neee!" zařval Stiles a vrhl se na Nogitsune. Oni udělali krok dopředu a natáhli své zvláštně zahnuté meče před sebe.
Stiles se zarazil a vyčerpaně klesl na kolena. "Nech ji být. Jestli jí zkřivíš byť jen jediný vlásek na hlavě, jestli se jí něco stane, přísahám, přísahám, že tě zabiju."
"Stilesi," řekla Nogitsune pánovitě a pobaveně, "ty ale nemáš žádnou páku. Nemůžeš mě zabít. Nemůžeš mi vyhrožovat." Krutě se na něj usmála. "Vlastně můžeš, proč ne. Ale jsou to plané výhružky. A navíc, výhružky mě dokážou naštvat. A co já dělám, když mě někdo naštve? Vezmu mu všechno, co má. Stilesi, to já mám páku. Sophia je pro tebe částí toho všeho, co máš. Co bys bez ní dělal? Nic. Byl bys zlomený. Nechci ti brát iluze Stilesi, ale vezmu ti je. V tomhle souboji vedu. Ne o bod nebo o dva, ale rovnou o tisíc. Nemáš šanci na výhru, ať už máš mezi svými kamarádíčky sebevíc vlkodlaků nebo kitsune nebo čehokoliv dalšího, co se v tomhle městě vyskytuje."
Sjela všechny pohledem a na každém zvlášť se zastavila. "Co utíká, ale nikdy se to neunaví?" zopakovala naposled jednu z jejích hádanek a odešla s Oni v zádech.
Všichni si vyměňovali vyděšené pohledy.
"Co utíká, ale nikdy se to neunaví?" řekl Stiles znovu. "Dal nám nápovědu, kde Sophia je. Co utíká, ale nikdy se to neunaví? No? Víte to někdo?" Křičel. Bylo blízko, určitě ano, ta hádanka jim pomůže. Nogitsune byla vychytralá a ráda to dokazovala.
Kira mávla telefonem a nesměle se ozvala. "Vygooglila jsem to. Myslela jsem, že to bude rychlejší než přemýšlení."
Všichni na ni zírali a ona zírala na ně, než jí došlo, že stále ještě neřekla odpověď. "Aha, jo, jasně. Ehm, voda. Je to voda."
"Voda," zašeptal Stiles sám pro sebe. "Je někde blízko vody. Pravděpodobně u řeky," zvedl hlas a prodral se k mapě, kde sledoval, kudy teče řeka. Prstem naznačil tok řeky a díval se na budovy, které byly na jejím břehu.
"Co - co tohle skladiště? Je prázdné a-" zasekl se. Nevěděl, co měl dodat. Nevěděl, proč by to bylo potenciální dobré místo.
"Stilesi," položil mu ruku na rameno Scott, "Stilesi, my ji najdeme. Jen nám dej trochu času."
"Jenže my nemáme čas, Scotte!" vyjel na něj a shodil ruku z ramene. Nezajímaly ho řeči, chtěl, aby tu byla, chtěl, aby se jí nic nestalo, chtěl toho tolik. Ale ani jedno nezahrnovalo povídání o tom, jak Sophia bude v pořádku. Řeči nic neznamenaly. Chtěl důkaz a to byla ona a tady, s nimi a v bezpečí.
Bezmocně se opřel o stůl a zavřel oči. Cítil, jak se na něj všichni dívají.
"Stilesi, my ji fakt najdeme. Bude v pořádku. Nic se jí nestane. Jediné, co Nogitsune chce, je přechytračit nás. Nemá potřebu zabíjet, alespoň ne teď. Momentálně chce chaos." Lydie zněla jistě a rozhodně, jako kdyby viděla do hlavy tomu duchovi. Ve skutečnosti se ale pod tou slupkou sebejisté dívky třásla strachy, že až Sophii najdou, bude moc pozdě.
"Jo," přikývl Stiles stále se zavřenýma očima. Uklidnil se a snažil se Lydii věřit. Snažil se.
Pak se znovu všichni shromáždili kolem mapy a soustředili se na území kolem řeky. Ukazovali na mapě jednotlivé budovy a snažili se najít tu, ve které Nogitsune pravděpodobně ukrývá Sophii.

***

Sophia se snažila pouta na rukou obrousit o roh betonového sloupu, ke kterému byla přivázaná. Byla to bolestivá a pomalá práce a ona se ani nemohla podívat, jestli do doopravdy funguje. Dokonce už i zkoušela přežvýkat provaz okolo hrudi, ale to bylo snad ještě namáhavější. Zuby na něj dosáhla jen tak tak a navíc byl provaz dost tlustý na překousání, jenže ona to zkusit musela.
Na chvíli se opřela o sloup, vydechla a odpočinula si od práce na poutech. Zápěstí ji bolela jak čert a cítila, jak ji pálí od odřenin, ale zaťala zuby a pokračovala dál. Byla sice vyčerpaná, protože tohle už nějakou chvíli dělala a navíc musela být noc a ona byla zvyklá spát aspoň osm hodin denně a bylo jí jasné, že touhle dobou už by většinou byla v posteli. Jestli byla půlnoc nebo jestli bylo jedenáct nebo už dávno odtikával čas dalšímu dni, to nevěděla.
Slyšela, jak dře provaz o beton a slyšela, jak namáhavě oddechuje. Bolely ji ruce, zápěstí, ramena i celé paže. Celá ležela nahnutá co nejvíce ke straně, jen aby provaz mohla dřít o jeden z rohu sloupu.
"Myslím, že to dřív obrousíš celý ten sloup, než rozedřeš ten provaz," zaslechla za sebou hlas a leknutím sebou trhla. "Slyšel jsem, že nejlíp se dá dostat z pout tím, že si vykloubíš palce. O tom si neslyšela?"
Posadila se zase rovně a sledovala okolí, kde se nic nehýbalo, hlas se pořad ozýval zezadu místnosti.
O vykloubení palců slyšela, jenže neměla nejmenší ponětí, jak se to dělá. Zkoušela to, jenže se moc bála, věděla, že to bude bolet a navíc nevěděla, jestli to dělá dobře, takže toho nechala.
"Tvoje kamarádka Allison by věděla, jak na to. Jenže ta tu není, aby ti pomohla." Hlas byl slyšet z větší blízkosti. Poté zaslechla i kroky, podrážky bot dopadající na betonovou podlahu.
"Pravda - ona vlastně není vůbec, věděla jsi to?"
Když natočila hlavu co nejvíce dozadu, viděla ho koutkem oka, ale stále neodpovídala. Nevěděla, co chce. A už vůbec nevěděla, o čem to mluví.
"Věděla si to? Řekli ti to? Vím, že ti neřekli, že já a Stiles už nejsme my. Že už jsme on a já. Ale řekli ti o malé, sladké a nevinné Allison? Řekli ti, že neposlouchali radu banshee, banshee, která vycítí smrt a že se i tak tu malou banshee vydali hledat a že kvůli tomu je ta malá lovkyně mrtvá?" Zněl jako psychopat.
Sophia začala zrychleně dýchat. Allison a mrtvá? To nemůže být pravda. "Lžeš," obvinila ho.
Nogitsune přešla před ní a zírala na ni svým typicky temným pohledem, tím, který věnovala každému, s kým nebyla spokojená. Pamatovala si ho z doby, kdy ještě byla Nogitsune ve Stilesovi, když ještě nebyli dva. Ale věří mu vůbec to, že jsou dva? Co když nejsou? Ne, v tom říká pravdu, nic by mu to nepřineslo. A co je pravdy na Allisonině smrti?
"Lžeš," řekla znovu, když se jí nedostávalo odpovědi.
"Ale no tak, Sophie… Myslel jsem, že už mě máš prokouknutého." Ukázal na sebe, jako kdyby byl ten nejjednodušší člověk k prokouknutí. Klekl si k ní. "Co by mi to přineslo, kdybych ti lhal? Nic." Pokrčil rameny. "Vidíš? Nemám potřebu ti lhát."
Sophia vyděšeně polkla. Měl pravdu, proč by jí lhal? Allison je mrtvá. Allison je mrtvá. Allison je… Není! Nemůže být! okřikla se. Nahlodává jí hlavu. Chce vidět, jak moc je oddaná svým přátelům. Jenže měl Stilesův obličej… ten obličej měla nastudovaný do každého detailu. Znala každý výraz a věděla, co který výraz znamená. A tenhle výraz… tenhle ukazoval na pravdu. Jenže lišky jsou podvodníci. A on největší Nogitsune se jí jen snaží obelstít. Allison není mrtvá. Zavřela oči.
"Allison… není… mrtvá…" procedila přes zuby.
"Doufám, že si se přesvědčila," odpověděla Nogitsune nadšeně. Cítila z tónu jejího hlasu, že je jí je jasné, že není přesvědčená. "No, to je jedno. Chaos se nezařídí sám od sebe, někdo ho musí rozpoutat. Takže tě tu teď nechám, ano? A ne, že mi utečeš… ale myslím, že tohle stejně nezvládneš přebrousit."
A zase tu byla ta zlá část jeho osobnosti. Není to Stiles, přesvědčovala se. Věděla to, ale byla doopravdy přesvědčená? Byla byla byla. Byla.
Nogitsune potichu odešla a nechala jí samotnou. Znovu.
Sophia opřela hlavu o sloup a dlouze vydechla. Nesmí brečet. Musí se uklidnit.
A hlavně musí zapomenout na to, že má temná Kitsune pravdu a že se odtud nedostane.
Rozhodně ne sama.

***

Byla tma, ale během několika málo hodin mělo svítat. Někteří už zírání do mapy vzdali a jen stáli na místě nebo nepřítomně přecházeli sem a tam.
Stilesovi se vařil mozek přemýšlením. Od té doby, co se on a Nogitsune rozdělili do dvou těl, mu bylo stále hůř a stále větší zima. V tuhle chvíli mu to ale bylo jedno, hlavní bylo najít Sophii dřív, než bude pozdě. Proč nemohl mít schopnost najít druhou, tu temnou půlku svého já? To by našli Sophii ihned.
Navíc přišli o Allison. Allison zemřela a oni ztratili Sophii. Měli jí to všechno říct. Ale za to může on. On jí do toho nechtěl tahat. Věděla tak málo věcí a Stiles si ani nebyl jistý, jestli Soph ví, že v Nogitsune není ani jedna část jeho já, že má prostě jen jeho podobu. Ale to bylo jedno. Museli ji zachránit.
"Tak co?" zeptal se zlomeně těch, kteří ještě pořád koukali do mapy.
"Já nevím, Stilesi," zamumlala Kira bezmocně. "Bez něčeho dalšího je nemožný-"
Stiles ji přerušil. "To je jedno! Nic není nemožný! Prostě jí najdeme. Nezmizela pryč ze světa. Ani z Ameriky. Je někde v Beacon Hills, sakra!" přešel ke stolu a bouchl do něj pěstí.
"Ale ale ale," ozvalo se za ním potutelný hlas. Všichni se okamžitě vylekaně otočili za hlasem. Ve dveřích stála Nogitsune se Stilesovým obličejem a nadšeně se šklebila. "Takže," protáhla, "pořád se vám nedaří najít chudáka Sofinku? Chudák malá. Co se stane, až bude pryč i celý den? Nebo dva? Bez jídla, pití…"
"Ty zmetku!" rozběhl se Stiles na Nogitsune, ale Scott ho zadržel. Navíc se před Nogitsune v tu chvíli objevili Oni, s katanami napřaženými k použití. "Kde je?" funěl Stiles naštvaně a držel se Scottovy ruky, která ho svou vlkodlačí silou držela na místě. "Kam si ji schoval? Řekni mi to. NO tak mi to řekni!" rozeřval se na svou podobiznu, která se jen nadšeně usmívala.
"Ale no tak, Stilesi, já myslel, že jsi byl řádně vychovaný. Říká se prosím." Nogitsune se na chvíli odmlčela a pak přejela ostatní pohledem. "Hm, vy jste mi to ale smečka. Lidi, vlkodlaci, a další zrůdičky. Vyřešili jste hádanku? S takovým spektrem nadpřirozených mozků jste to přece museli vyřešit. Ještě mi řekněte, že ne." Posmíval se jim. On se jim posmíval.
"Kde je?" zavrčel a zapřel se nohama do země, ale Scott ho nechtěl pustit.
"Vyřešili jste hádanku?" zopakovala Nogitsune nenuceným tónem a prohlídl si nehty. Jako kdyby zvažoval, jestli by neměl zajít na manikúru. To Stilese naštvalo.
"K čemu nám ta tvoje hádanka je?" začal znovu křičet. "Ty hnusnej zmetku. Zabiju tě. Jestli jí ublížíš… zabiju tě."
"Jasně. Už se třesu strachy," protočila Nogitsune zorničky. "Nebavíš mě Stilesi. Myslel jsem, že jsi chytrý. Asi ne. No co, dám vám další nápovědu: Kde je největší tma?" Pak se Nogitsune sebrala a odešla a Oni se vypařili.
Scott pustil Stilese. "Jsi v pořádku?" podíval se na něj, ale Stiles mu pohled neoplatil.
"Pod svícnem. Pod svícnem je nevětší tma," začal mumlat a Scott se starostlivě podíval na Lydii, jestli mu nepomůže.
"Znamená to, že nejlepší je schovat věci přímo na očích," vysvětlila Lydie zmatené skupince puberťáků a totálně ignorovala Scottovu prosbu o pomoc. "Máme jí přímo na očích, ale my jí jen nevidíme."

***

"Víš, myslel jsem, že budeš úplně jako ona. Ona… mě měla ráda. Zbožňovala mě."
Sophie se probudila a leknutím sebou trhla. Přímo před obličejem měla Stilesův obličej, ale dokázala říct, že tohle není Stiles.
"Milovala mě. A já miloval jí, víš. V rámci možností. Byla člověk, který se vyžíval v chaosu. Milovala chaos. Spojoval nás chaos."
Nogitsune nepřestávala mluvit, zatímco jí uvolňovala pouta. Počkat. Uvolňovala pouta?
Začala sebou lehce hýbat a zjistila, že doopravdy má volné ruce a více prostoru k hýbání. Chybělo pár posledních míst a byla celá volná.
"Chaos ji taky miloval, víš. To taky proto jsem jí miloval i já."
Setřásla ze sebe provazy a pokusila se vstát, ale Nogitsune jí popadla, silou zvedla a tlačila jí až na konec místnosti, přímo naproti dveřím.
"Teď se ukáže, jestli má chaos rád tebe. Jestli ty máš ráda chaos. Chaos miluje všechny, kteří mu pomáhají. Chaos můžeš narušit chaosem a je to chaos. Když řád narušíš řádem, je to chaos. Vidíš? Chaos je jednoduchý. Řád složitý. A jak říkají lidé: Proč to jde dělat jednoduše, když to jde složitě? Myslí si, že všechno ví, ale neví. Chtějí všechno dělat jednoduše, ale proč udržují řád? Lidstvo nemá rádo chaos a chaos zase je. Ale tebe chaos milovat může. Tebe jo."
"Au, ubližuješ mi," začala Soph mrskat rukou, kterou jí Nogitsune svírala, ale sevření nepovolilo. Všechno to mluvení, které Sophia slyšela, jí šlo jedním uchem dovnitř a žádným ven. Sotva jí Nogitsune dovedla na místo a pustila jí, začalo jí to vrtat hlavou. Co měla s tím chaosem? Proč to furt říkala?
Rozhlédla se kolem, ale Nogitsune tu nikde nebyla. Ani Oni ne. Ale proč jí vláčela zrovna sem na tohle místo? Udělala nedůvěřivý krok směrem ke dveřím, zatímco si mnula místo, kde jí Nogitsune držela.
Dveře se najednou rozlétly a Sophia uskočila dozadu. Co se děje?
Dovnitř se nahrnula skupina lidí a Sophii to začalo docházet. Poznala je po hlase. Našli jí. Oni jí našli. Už se chtěla rozběhnout, ale najednou se před ní zhmotnili Oni, všichni v bojovém postoji. Jeden se otočil na ní a jí to bylo jasné. Nesmí se ani hnout.
Její přátelé se zastavili, a i když jim neviděla do obličeje, věděla, že to jsou doopravdy oni. Kdo jiný by to byl.
"Soph?" zaslechla známý hlas. Milovaný hlas. Nenáviděný hlas. Stiles. Tohle nebyla Nogitsune, tohle byl Stiles. Jeho hlas byl trochu slabý, jako kdyby byl nemocný, ale byl to Stiles, v jeho tónu nebylo nic, co by znělo jako lstivost nebo potěšení z chaosu.
"Stilesi!" zakřičela, když jí to konečně úplně docvaklo. Zachrání jí.
"Soph!" dostalo se jí vyděšené odpovědi.
V tu chvíli se Oni vydali dopředu, proti jejím přátelům.
"Neee!" zaječela a rozběhla se vpřed, ale jeden z Oni se otočil a namířil na ni svou katanu. Sophia se zastavila a přikývla. Udělala pár kroků zpět, načež se Oni otočil zpět a šel po jejích přátelích. Podívala se do stran, kudy by mohla projít. Mohla jen vpravo… jenže tam zahlédla Nogitsune. Ta se na ni dívala a pobízela ji k něčemu. Otočila se na své přátelé, kteří momentálně bojovali o své životy. Oni se nedají zabít, Oni jsou nesmrtelní. To pochytila. Ale její přátelé jsou až moc smrtelní. Vzadu zahlédla Stilese, který nemohl bojovat a Lydii… něco křičela. Divoce gestikulovala rukama a snažila se vytrhnout Stilesovi ze sevření. V tu chvíli se Sophia rozběhla. Koutkem oka zahlédla, jak se Nogitsune rozzářily oči.
Proklouzla kolem prvního Oni, ale ten druhý jí už zastavil. Vyhnula se mu, ale za cenu cesty zpět. Spatřila, jak je Scott a ostatní, kteří bojovali, snaží rozehnat na jednu stranu, aby tou druhou mohla Sophia utéct. Znovu se pustila doprava. Prosprintovala kolem sloupu, kde ještě ležely provazy od jejího spoutání a snažila se to vzít co nejkratší cestou. Zastavila se, nemohla dál. Oni jí blokoval vestu. Zadíval se na ní a Sophia začala ustupovat. Isaac se na Oni vrhnul, ale ten se otočil a praštil ho do hlavy.
Tohle je blázinec. Bože. Blázinec… zarazila se. Chaos. Otočila se a viděla, jak Nogitsune stojí u stěny a se zájmem ji sleduje. Chaos. Takže tomuhle se má poddat? Má si to užívat? Pak je nechá být? Ale ona nechce… ne, nemůže. Celé jí to děsilo a hnusilo se jí to, nedokázala si to jakkoliv užívat.
Odhodlaně otočila hlavu pryč od Nogitsune a rozběhla se vpřed. Doběhla pár kroků k Isaacovi, který se na hraně bezvědomí válel u stěny. Trochu se hýbal a dýchal, to bylo hlavní.
Zvedla se a viděla, jak jsou ostatní jen po pár minutách boje vyčerpaní a zranění.
"Ne," vydechla. To ne. Všechno je špatně. Znovu se zaměřila na Lydii, která se už přestala snažit vymanit se ze Stilesova sevření, ale stále bylo vidět, že se s ní něco děje. Vypadala, že je roztrhnut mezi dvěma světy. Stiles sledoval všechno to dění, svíral Lydii a hlavně se snažil neztratit z pohledu ji samotnou.
Sophia se otočila a hledala, kudy by se dostala ke svým přátelům nebo jak by jim mohla pomoct.
Otočila se a viděla, že jsou na tom všichni stále hůř.
Kiře upadla katana a klouzala směrem k Sophii. Sophia se zvedla od Isaaca a vrhla se ke kataně. Zvedla jí ze země a hodila jí zpátky její majitelce, která měla bez své zbraně co dělat, aby se udržela na nohách. Pak se otočila směrem ke Scottovi. Viděla, jak se na něj napřahují dva Oni naráz.
"Ne!" křikla a vrhla se tím směrem, i když neměla šanci se tam dostat včas. Pokud se Oni dobře trefí, zabijí ho. Musí se tam dostat.
Najednou ucítila ostrou bolest. Nevěděla kde, ale ruce jí automaticky sjely k břichu. Spatřila před sebou Oni. Viděla do těch jeho zářivě světluškových očí. Znovu jí projela ostrá bolest. Viděla, jak Oni vytahuje svou katanu.
Z ní.
Upadla na zem, neschopná pohybu. V ústech cítila krev a došlo jí, že jí vykašlává a dusí se na ní.
"Chaos tě opustil." Doopravdy to viděla, nebo to byl jen výplod fantazie mozku, kterému se nedostává dostatečný přísun kyslíku, protože se jeho vlastník dusí na vlastní krvi? Doopravdy viděla zdrcenou Nogitsune, která jí odhrnula pramen vlasů z obličeje?
Slyšela, že někdo křičí. Hlasitě, velmi hlasitě. Mozek jí postupně vypovídal službu, ale zatím ještě dokázala myslet. Ale křičí všichni, nebo je to Lydia? Křičí někdo o pomoc, nebo to jen banshee oznamuje její smrt? Nebo křičí ona sama? Ne, nemůže to být ona, dusí se, nemůže křičet.
Cítila, jak jí někdo nadzvedl.
"Soph?" Slyšela roztřesený hlas. Povedlo se jí zaostřit na člověka, kterému hlas patřil.
Bylo to Stiles, ale jaký Stiles? Ne, nebyla to Nogitsune, ta odešla, ta tu byla před chvílí… nebo to je obráceně? Stiles tu byl před chvílí a odhrnul jí vlasy? Něco s chaosem…
"Soph, slyšíš mě?" zatřásl s ní Stiles. Hlava jí upadla na stranu a z úst se jí vyřinula krev a Soph zase mohla o něco lépe dýchat. Přerývavě, ale o něco líp.
"Sti…" zachrčela potichu.
"Soph, jo jsem to já," přitiskl jí blíž k sobě.
"Sti… le… si." Zkusila zvednout ruku, ale nevěděla, jestli jí povedlo s ní pohnout alespoň o centimetr. K jeho obličeji ale rozhodně nedoputovala.
"Copak, Soph?" Slyšela v jeho hlase něco skoro neznámého. Snažila se na to přijít, musela vědět, co to je. Co na něm zní jinak, než obvykle?
Zavřela oči, musela si to pořádně promyslet a se zavřenýma očima se líp myslí. Navíc byla ospalá… možná na to přijde až po pořádném spánku, nechá to na chvíli být…
Celé její tělo se otřáslo s další větou. "Ne, neusínej! Už jedou, zachrání tě…" slyšela vzlyknutí.
To to bylo. Brečel. On brečel. Polykal vzlyky a z řas mu odkapávaly slzy, to bylo v tom jeho hlase. Ale neměla sílu na otevírání očí.
"Soph, prosím tě." Cítila, že jí hlavu složil na její hrudník. Umírá, věděl to. Ale nechtěl to dopustit. Nikdy tohle nechtěl.
"Sti…le…si…" zavířila řasami a on se rychle zvedl.
"Ano?" zašeptal s posvátností v hlase. Stále ještě mluvila. Stále ještě to mohla přežít.
"Nel…ži," procpala skrz rty s námahou. "Chaos," zašeptala pak ještě, naposled. Chaos měla až nadosmrti uzavřený v mysli. Ale ta smrt, už nebude trvat dlouho. Chaos byl ale pro někoho jiného. Ne pro Stilese. "Nel…ži."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama